Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Můj objev roku 2020. Fungují od roku 2017 a toto je jejich třetí album. Destruktivní trojka z Manchesteru překvapí hned na úvod několika věcmi. Vizuálně si na svých vinylech nekompromisně drží jednotný a velmi čistý grafický styl. V hudební dimenzi stejně nekompromisně přistupují k tvorbě. Popravdě, už dlouho jsem neslyšel tak hnusnou a nenávistnou desku, která vás mlátí track za trackem, dokud nezůstanete ležet na zemi schoulený do klubíčka.
Žánrově jde o velmi hrubý a syrový soutok bahna, špíny a grindcore. Jako byste vzali ION DISSONANCE a NEUROSIS do té nejtemnější hlubiny pekla. Hutným, masivním kytarám dělá olejnatý podmaz špinavá basa a aby toho nebylo dost, tak se přidává noiseový nános, který odkazuje někdy ke spolkům jako jsou FULL OF HELL, jindy spíš ke GODFLESH. Jenže vedle tohoto mokřadového přízraku jsou GODFLESH hodní pánové. Tato nahrávka je nebezpečně zlá. Jako byste zhudebnili ta nejhorší Lovecraftova monstra.
LEECHED začínali s grindcorem, který silně protkávali svými oblíbenci z chaotického hardcore. První EP si vydali sami a druhým již zakotvili pod kalifornskou vydavatelskou stájí Proshetic Records. Postupem času je v jejich tvorbě velmi znát zpomalení a zvukové zhnilobnění, které nejde jen tak jednoduše přirovnat k něčemu jinému. Riffy jsou pomalejší, ale mnohem více drtí, u poslední skladby má člověk pocit, že by na příští desce mohl čekat i všechno světlo pohlcující plochy koketující s drone/noiseovou ušmudlaností. Člověku se až nechce věřit, že takový akustický a mentální tlak dokáží vyvinout jen tři lidé.
LEECHED sami přiznávají inspiraci v NAILS a TRAP THEM, což na počátku bylo možná slyšitelné, ale za ty tři roky našli vlastní cestu. Jsou případem, kdy grindcoreová kapela tak dlouho chodila do slatinných rašelinišť, až se v nich začala topit. Výsledkem je opravdu skvostná směs zmaru, tíhy a hnusoty.
1. The Hound's Jaw
2. The Grey Tide
3. I, Flatline
4. Now It Ends
5. Earth and Ash
6. Famine at the Gates
7. Praise Your Blades
8. Burn with Me
9. Let Me Die
10. Black Sun Ceremony
Diskografie
To Dull The Blades Of Your Abuse (2020) You Took The Sun When You Left (2018) Nothing Will Grow From The Rotten Ground (2017)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2020 Vydavatel: Prosthetic Records Stopáž: 36:05
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.